Březen 2013

O věčnosti a tak

31. března 2013 v 20:25 ...a tak.
Někdy bych chtěla věčnost. Věčnost s horkým tělem a uvolněnými svaly, požitkářskou věčnost, která by zároveň nepostrádala cosi na způsob harmonie, věčnost s hudbou a tmou za okny... Chtěla bych věčnost... Je to tak vzácné - a o to víc si toho vážím... Jak málo by stačilo k tomu všechno mít... tak málo, až je nemožné, tisíckrát nemožné to získat...
Někdy člověka něco rozechvěje, něco čistého a průzračného a lidského, ale lidského způsobem, který neznám, na který jsem zapomněla... Zítra se tomu budu smát... Zítra se budu smát sobě... zítra... zítra budu plakat...
Jaro by nakonec nemuselo přijít.
Nevěřím tomu, že jednou prozumím. Nevěřím tomu, že najdu neexistující smysly. Nevěřím tomu, že existuje někdo, kdo by mi daroval všechno po čem toužím. Nevěřím.

Třeba to není kruh. Možná je to spirála. Hledám... hledám konec...

Sen

31. března 2013 v 13:00 "Poezie"
Tmou lítaj slova, poloprázdný fráze,
žíznivá v poušti toužím po oáze,
po svojí Múze - neboť co je víc?
Když se mnou po večerech zírá na měsíc…

Když se mnou po večerech pije levný víno,
jen maně hádám kam má namíříno
a kdy mě opustí a kdy zůstanu sama -
vyprahlá, prázdná, na prach rozdupaná.

Pak usnu samotná v studený posteli,
s temnotou neprostupnou jako z oceli,
neklid mě ukolébá pod sametem noci
a ve snu vnímám rytmus ve svých krocích.

A přijde ráno se svou "moudrostí" a stresem,
zbytečnost otazníků - kdy a kde a kdo jsem?
Odpověď v zrcadle je nahodilá pouze,
chtěla bych znovu usnout, už se neprobouzet.

Chtěla bych dostat všechno co si nezasloužím,
moct mít tu miliardu věcí po nichž toužím,
chci vlastnit lesy, hory, nitra jiných lidí -
vládnout a vědět, že mě nikdo neuvidí

až budu ničit, křičet, znásilňovat krásu
s vědomím o tom, že mám víc než moře času…
Nechám vás trpět, prosit až do rozednění,
vezmu vám život… který ani už váš není.

Potom se dlouze pomiluji se svou vinou
s pohledem na ty trosky, co mi neprominou
mou touhu po tom vlastnit celý svět
a víc už nesnít, víc už nemyslet.


Titulek článku nesmí být prázdný.

28. března 2013 v 22:32 ...a tak.
Někdy se mi zdá, že jsem se stala vším, čím jsem kdysi pohrdala. Je to takový zvláštní, zvláštní pocit. Člověk má chuť něco říkat, něco dělat, na něco myslet a po něčem toužit - a všechno je tak nejasné, tak rozostřené a jako v mlze... A nikam to nevede, snad jen do tmy, do té, co jsem do ní už jednou nahlédla... ale letmo... velmi letmo. Řekla bych, že příště se do ní ponořím... Ale nevěřím tomu. Už ne.
(...this is the only time I really feel alive...)
Nemám Víru. Ale chtěla bych mít. Chtěla bych... Snad je pak pro člověka snažší žít, snažší dýchat, snažší vstát ráno z postele, snažší mluvit... snažší...
Nikdy jsem toho nechtěla moc. Ne doopravdy. Jeden by řekl, že mám právo dostat to, co si nejvíc přeju... ale je to tolik hloupé, tolik lidské, tolik nesmyslné. Všechno jsou to výmysly, výmysly podepřené naší sebestředností a neschopností vidět, chápat.
Pohrdám svojí lidskou existencí. Pohrdám lidskou existencí všech.


Představení

14. března 2013 v 17:23 "Poezie"
Chystala jsem se tě zabít.

Připravila jsem si nůž
s černou čepelí.

Dotkl by se tě
a objal se s tvou krví…

Sledovala bych to divadlo,
fascinovaná tou nereálností -

nereálností rudé a černé.

Sledovala bych jak křičíš,
jak se svíjíš a prosíš mě…

Dokud by nebylo pozdě na potlesk.