Duben 2013

Příjemnosti

22. dubna 2013 v 21:18 Fotky
Hm... příjemný den. :) Kroupy. A tak. Ráda bych pokračovala... ráda bych pokračovala někam dál, někam k lidským hloupostem o kterých se říká, že jsou zbytečné a nemají ve výsledku hodnotu. Nevěřte tomu. Mají. Když to řeknu na rovinu, jednou bych chtěla mít hodně, opravdu hodně peněz. Nakonec - to my všichni. Já vím.
(...asi se ti začnu smát, je mi líto...)
Ale pořád tu jsou ty sny. A ty okamžiky před nimi. A dál a dál a dál... je to otravné, jo, ale vlastně mi to je jedno. Ono to časem vybledne... (To už si říkám TAK dlouho!)
Múzy teď jen znásilňuji. Samy mě něchtějí už ani políbit.


Trochu života

7. dubna 2013 v 21:31 ...a tak.
To jak lidi přemýšlí je občas neuvěřitelně fascinující. Náš mozek má z nějakého důvodu tendenci představovat si scénáře a doufat nebo bát se věcí, jejichž absurdita sahá kamsi do nebes.
Nemám ráda ten pocit, že takových jako já tu jsou mraky. Budou. A byly.
(...and I can save you, baby, but it isn't worth my time...)
Nechybí mi nic, bez čeho bych se nemohla obejít - nebo mi to alespoň nebude chybět do doby, než sama sebe přesvědčím o opaku. Pak jsou tu maličkosti, o kterých se ani přesvědčovat nemusím. Zkrátka jen existují a pravděpodobně ještě dlouho budou.
Víte, nikdy k ničemu není slibovat hory doly bohům, ve které nevěříte, usínat a přát si, přát si, přát si, přát si, přát si ---

Život ve skutečnosti nemá absolutně žádnou hodnotu. Ničí.

Já vím, to samozřejmě záleží na "úhlu pohledu", ale přiznejme si to - nejsou všechny naše úhly zoufale malé? Chtěla bych být třeba želva. Nebo kámen. Nic z tohohle bych potom neřešila...

A nebo by mohli přiletět draci, desítky draků na obrovských křídlech, desítky draků z ocelové oblohy, a ti by mě odnesli pryč, pryč ode všeho, pryč od zbytečností, kterými pohrdám...
Čím víc se sebe snažím zbavit, tím víc se sebou stávám.

Vlastně je to celé strašně k smíchu.

Tři

7. dubna 2013 v 9:39 Fotky
Někdy mám strach, když začnu být moc spokojená, že mě přestanou navštěvovat Múzy. Ty moje jsou i tak dost opelichané, vychrtlé a bledé, ale nerada bych o ně přišla.
Moc si užívám.
Spokojenost není není není je to hlavní.
Tak si vždycky musím něco najít, nějaká zadní vrátka, která bych otevřela své bezcitnosti a sobeckosti a potřebě ubližovat, svojí lidské přirozenosti a sladkobolnému potěšení (?) z nespravedlnosti...
Hm. Příliš to prožívám.
Trojka je nakonec hezké číslo. Jistě plné... "energií"... *smích*


Pouťová

4. dubna 2013 v 17:47 "Poezie"

Zápasím s leností, zápasím s sebou samou
a na konci té bitvy prázdno je.
Že z prachu moje kosti nepovstanou,
že nedokážu zemřít vestoje

je víc než jisté, je nevyhnutelné
a hodiny se krátí - není čas -
v představách moje krev a moje oči skelné…
Končí to smrtí. Smrtí bez příkras.

Jsem líná žít, jsem líná ráno vstávat,
jsem líná umírat a chodit večer spát,
jsem líná myslet, toužit, líná rozpoznávat
zlo od dobra - to nastotisíckrát.

A nebaví mě ptát se pořád "proč"
a hledat smysl, který tu snad ani není -
jsou všechny pocity jak velký kolotoč,
točí se, točí, není k zastavení.

Tak budu dál psát špatnou poezii
- útěcha v kýči, útěk ke klišé -
dokud tu svoji cestu nedožiji,
dokud mě život neodepíše.