Říjen 2013

Něco prostě

30. října 2013 v 23:47 ...a tak.
Všechno je nějak strašně daleko... včetně ledničky a zbytku vína v ní. Nemám ráda tenhle pocit. Nemám vlastně ráda žadné pocity.
Dnes jsem chtěla být společenská a veselá, ale nějak to nevyšlo, opouštěla jsem hospodu v devět večer a cítila se jako jeden z těch nudných nezajímavých lidí, kteří sedí a mlčí a... jo, jsem to já.
Všechno je pořád stejně daleko. Nepřibližuje se to, nepřilétají draci, nedějí se zázraky a já jsem mlčenlivá a nudná a nezajímavá. A tak.
Shit happens.

O chaosu

28. října 2013 v 20:10 Fotky
Mám chuť vyvraždit celej svět, nebo si lehnout na koleje... nebo jedno po druhym... nevim, co to kurva je, už mi dlouho nebylo takhle divně, nemá to vlastně žádnej rozumnej a vysvětlení hodnej důvod, jen se mi v hlavě opakujou ty samý sračky.
(don't tear me down for all I need
make my heart a better place
give me something I can believe)
Jsem tak hloupá... vůbec nepomáhá, že to vím. Zklamání je jeden z nejhorších pocitů vůbec. Takové coby kdyby a pak přemítání, co jste vlastně udělali špatně, jestli by pomohlo, kdybyste něco předtím změnili... ta bezmoc, že stejně nemůžete je strašně vyčerpávající.
Stejně je to jedno.


Zase zase zase

26. října 2013 v 21:25 "Poezie"
Ze zrcadla na mě zírá poloviční kocovina
Ve vlasech má zacuchané bezpředmětné obavy
Hádáme se celou věčnost čí a proč je která vina
Jako vždy je vítěz ona - však to taky dobře ví.

Přechlastat ji nedokážu, místo rukou mám snad prach
(je to ale beztak jedno, objímám jen přízraky)
Když mám pocit, že jsi blízko, že jsi skoro nadosah
S ránem se zas rozplyneš a zmizíš kamsi do dálky.

O odkopávání toho, co nejvíc chcete

26. října 2013 v 19:30 ...a tak.
Nějak je to všechno úplně v prdeli... víc než obyčejně. Nemám vůli na to přestat, tolik bych potřebovala, ale nemám ji... Život je ta nejhorší droga. A všechny mé "starosti" jsou tak hloupě ploché a nedůležité v porovnání s tím, co potkává jiné lidi...
A naivita... na jednu stranu tím strašně pohrdám, ale člověk potřebuje něco, co by ho ochránilo před realitou, když to sám nedokáže.
Musím přestat. Prostě musím.


4 - 6 litrů

17. října 2013 v 11:38 "Poezie"
Stejně u mě jednou chcípneš.
Až tě budu podřezávat
tupým nožem - zkus se hádat
kolik krve platí za lež.

Nechci ji ze sebe setřást

15. října 2013 v 19:55 "Poezie"
Přivolávám budoucnost
Nechce se jí
Vypadá tak vyrovnaně a prostě
Nemá na sobě složité reliéfy lží
Má pravdu vytesanou do slepého obličeje…

Ale je moc vzdálená, neslyší jak vzlykám
Nevidí a nemůže vidět kolik už jsem zahodila rozumu
Kolik ho ještě zahodím

Jsem prokletá chtěním a zas mě něco zevnitř rozřezává
Je to divné, že mám ještě nějaké vnitřnosti
Jednou jistě zmizí.

Jednou zmizím i já.

Chicht

12. října 2013 v 12:27 "Poezie"
Rozmrdat si hlavu o zeď
jeví se teď jako dobrý nápad
Jeden z nejlepších
které jsem měla za poslední dobu

A že jich nebylo málo.

Už je to trapný

7. října 2013 v 21:44 "Poezie"
Chtěla jsem proklít celé tvoje bytí
Jsem něžná bytost a tak nelze použít pěsti
To co mi (ne)zbylo mě zkrátka nenasytí
Žít bez lásky je jako trpět bez bolesti

Chci abys znovu přišel a pevně mě svázal
Chci ve tvých rukou zmírat a dostat se dál
Chci vidět všechny věci cos mi neukázal
Chci dojít někam kam se nikdo nedostal

Když ve tmě usínám mám na kůži Tvůj dech
Ráno se probouzím a ze snů stále mrazí
Jedny jak druhé mizí v dáli dny po dnech
Šedé a mdlé - nenadchnou, neurazí…

Další

5. října 2013 v 16:04 "Poezie"
Jen tobě, lásko, nastavím též druhou tvář
A s radostí i jiné části svého těla
Já nemám rohy, nemám ani svatozář
Však na tvé ruce bych už ráda zapomněla

Na tvoje ruce a na tvoje oči
A na slova kterým jsem hloupě uvěřila
Teď zdivočím, nikdo mě neochočí
Vždyť v kleci z emocí bych stejně nepřežila

Prý každá báseň má mít poselství
A sdělit něco lidem, cíl co za to stojí
Já nemám co vám říct, dnes všichni všechno ví
Snad jenom jednu věc - nechte mě na pokoji.

Momentální

4. října 2013 v 17:29 "Poezie"
Nemůžu spát a trpím, když jsem vzhůru
mám v břiše žiletky a ostnů plný drát
chci nahlas křičet, chci bolestí řvát
chci nadávat a mrdat na cenzuru.

Já vím, že rychle vyhasne vše co rychle vzplane,
že je to starý kýč a taky staré klišé.
Kdo svoji duši ďáblu neupíše
svou Markétku už nikdy nedostane.

A kdybych mohla, rozřežu si tělo,
upletu ze žil velkou pevnou síť
svážu Tvé srdce ať už neprosí,
o odpuštění, které nezaznělo.

Jsem odsouzena k věčné naivitě -
snad je to věkem, snad založením.
A tak i ve dne pořád jenom sním...
Mou duši, bozi, nikdy nespasíte.

Čekám už věky až přiletí draci,
až odnesou mě někam na křídlech -
už ztrácím rozum, už ztrácím i dech,
a to co odešlo se nikdy nenavrací.

Člověk je beztak nekonečně hloupý.
Neztrácí naději i když se všechno hroutí,
a to co nevidí ho ani nezarmoutí
a dál a výš už nikdy nepostoupí.

Chci se stát něčím jiným, něčím bez mozku
něčím co nepřemýšlí a co nemá city.
Mám život rozostřený, život neurčitý -
když usínám jen tmu mám nablízku.

Topím se v touze, začínám se dusit
a lačním po bolesti v horké hebké tmě...
Je rozdíl chtít a přát si, rozdíl moci, smět -
mezi tím vědomím, že člověk něco musí.

Dřív všechno bývalo tak legrační a krásné...
Už mě to nebaví. Už není o co stát.
Citů je málo nebo moc - nikdy tak akorát.

Konečně je mi aspoň něco trochu jasné.