Momentální

4. října 2013 v 17:29 |  "Poezie"
Nemůžu spát a trpím, když jsem vzhůru
mám v břiše žiletky a ostnů plný drát
chci nahlas křičet, chci bolestí řvát
chci nadávat a mrdat na cenzuru.

Já vím, že rychle vyhasne vše co rychle vzplane,
že je to starý kýč a taky staré klišé.
Kdo svoji duši ďáblu neupíše
svou Markétku už nikdy nedostane.

A kdybych mohla, rozřežu si tělo,
upletu ze žil velkou pevnou síť
svážu Tvé srdce ať už neprosí,
o odpuštění, které nezaznělo.

Jsem odsouzena k věčné naivitě -
snad je to věkem, snad založením.
A tak i ve dne pořád jenom sním...
Mou duši, bozi, nikdy nespasíte.

Čekám už věky až přiletí draci,
až odnesou mě někam na křídlech -
už ztrácím rozum, už ztrácím i dech,
a to co odešlo se nikdy nenavrací.

Člověk je beztak nekonečně hloupý.
Neztrácí naději i když se všechno hroutí,
a to co nevidí ho ani nezarmoutí
a dál a výš už nikdy nepostoupí.

Chci se stát něčím jiným, něčím bez mozku
něčím co nepřemýšlí a co nemá city.
Mám život rozostřený, život neurčitý -
když usínám jen tmu mám nablízku.

Topím se v touze, začínám se dusit
a lačním po bolesti v horké hebké tmě...
Je rozdíl chtít a přát si, rozdíl moci, smět -
mezi tím vědomím, že člověk něco musí.

Dřív všechno bývalo tak legrační a krásné...
Už mě to nebaví. Už není o co stát.
Citů je málo nebo moc - nikdy tak akorát.

Konečně je mi aspoň něco trochu jasné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama